Posted by: Lukáš Zaplatílek on: 18. Duben 2011
Sedmý článek uzavírá seriál, který vznikl na základě mé přednášky na Barcampu ve Vsetíně. V úvodním článku najdete vysvětlení důvodů jeho vzniku. Všechny články také na konci obsahují rozcestník na ostatní kapitoly a já už jsem zvědavý, jaké téma mě pohltí příště.
Po všech těch patáliích už mám poměrně jasno v tom, co mě zajímá. Chci se v tom zdokonalovat a vím, co bych měl ke své práci potřebovat. Zároveň si uvědomuju, že k opravdovému zavedení user experience principů do praxe se musím vypořádat ještě s jednou podstatnou výzvou.
V celém procesu, který jsem popisoval v předešlých článcích, jsem se o klientech vždy zmiňoval spíše okrajově. Právě oni jsou ale hnací silou tohoto podniku. Už tuším, že remcání o nepoučených, neodvážných a lakomých klientech, kteří považují user experience za zbytečnost, nikam nevede. Je třeba osvěta a neustálý tlak.
K tomuto poznání jsem ale došel přes další selhání – smilstvo s klienty. Nechal jsem se totiž ukolíbat pocitem, že mé vlastní zkušenosti jsou dostatečné, abych poctivou a komplexní práci suploval svými předpoklady na základě předchozích zkušeností. Byl jsem ochoten klientům nabízet alternativní (a hlavně levnější) varianty řešení uživatelských rozhraní, která se obejdou bez uživatelského výzkumu a testování.
Tímhle postupem jsem si ale často řezal větev, na které sám sedím. Když to šlo bez user experience jednou, proč by to nemělo jít podruhé?
Díky tomuto seriálu jsem se dokázal na chvíli zastavit a sebekriticky rozebrat sám sebe. Tuhle kůru bych čas od času doporučil každému – je vpravdě očistná. Vím, že mě za ta léta v internetovém byznysu neposunulo dál puntičkářské bazírování na pojmech a principech, ale možnost zašpinit si ruce u konkrétních projektů s konkrétními lidmi, kteří byli mnohdy dál než já. Nevím, jestli je to pouze můj aktuální pocit, ale řekl bych, že dál mě posunuly případy, kdy jsem něco zpackal. Nerad plýtvám energií na zakrývání nezdarů, protože jedině upřímnost dokáže nabyté zkušenosti přenášet dál.
Btw. líbí se mi formulace “smilnil jsem s klienty”. A co teprve s klientkami.
Nebyl bych to já, kdybych opět nepřidal pohled z druhé strany.
Dost často se objevují případy, kdy je důležitější rychle spustit něco, byť by to nebylo nic moc, než trvat na důsledné analýze a promarnit spoustu času. Zvlášť to platí u malých projektů, jejichž investoři si to kolikrát ani nemohou finančně dovolit.
U takových projektů je klíčové mít tam aspoň jednoho kovaného odborníka (a často ani na víc nejsou peníze), aby projekt “podržel”. Často to bývá třeba kodér, grafik, markeťák nebo copywriter.
Výsledek pak není bez chyby, ale umožní firmě dál fungovat, prostě je “dostatečně dobrý”.
1 | Filosof
18. Duben 2011 na 14:32
Je otázka, zda to není spíš záležitost komunikace. Tzn. – k tomu, abychom určitě věděli, že to funguje je potřeba udělat 1) 2) 3). A pak ideálně znovu každý měsíc úpravy na základě…
K tomu, aby to pravděpodobně fungovalo, je potřeba udělat 1). Případně – udělejme 1) a pak to vylepšeme 2) a 3).
Ale rozumím tomu, že když nabízíš automaticky jen levnou variantu, tak to pak někdy nefunguje a větev je podřízlá.